Podkovářské služby

Můj život s koňmi,

od narození jsem třicet let bydlel v areálu dnes Zemského hřebčince Tlumačov, kolem koní jsem se “motal” od malička a to jak vzhledem k místu kde jsem vyrůstal, ale i vzhledem k tomu, že jsem byl členem Voltižního oddílu Tlumačov. 

Vzpomínám si, že ještě jako malý kluk jsem chodíval do místní kovárny, v dnešní době již nejspíš nevyužívané ke svému původnímu účelu, pomáhat “chladit pokovy a držet nohy koní” panu Ježovi a Zavadilovi. Později jsem občas jezdíval pomáhat držet nohy jako brigádu ke studiu na střední škole. Po střední škole v letech 1997-1998 jsem se rozhodoval kam dále. V této době jsem také měl svůj první telefonický kontakt s panem Vinčálkem, který mi vysvětlil co bych musel udělat pro to, abych se stal regulérním podkovářem. Nakonec jsem se věnoval akademické sféře, protože mi to přišlo jednodušší a to říkám zcela upřímně. 

Postupem let jsem voltiž opustil a od roku 2008 jsem se začal věnovat ježdění a přípravě koní kde jsem nejvíce čerpal od Phillippe Karla (toto jsem poprvé viděl na zahajovacím ceremoniálu Mistrovství Evropy ve voltiži v roce 1995 ve francouzském Saumuru), Klause Ferdinanda Hempflinga a nakonec Benta Branderupa. Důvod byl prostý, vlastně až do této doby, jsem byl standardním produktem mainstreamu v přípravě koní (kde na otázky nepřicházely zcela logické odpovědi a bylo to postaveno na tom, že já už to tak nějaký čas dělám, tak to dělej jak Ti to říkám…atp.). Pořád mi vrtalo hlavou (někdy kolem roku 2008) jak to dělají Ti jiní výše zmiňovaní, že to jejich ježdění je tak na pohodu, když se na ně člověk dívá. Protože jsem už měl svého koně a toho jsem si chtěl připravit, tak aby byl v klidu a dlouho zdravý, mohl jsem experimentovat a zkoušet dle těchto vzorů, jednoduše to prostě nepodělat. 

Dodnes si pamatuji (dnes již s úsměvem) jak jsem byl mnohým k smíchu, dnes už se toto stalo více populárním a zajímavým. Každopádně v souvislosti s výše uvedeným jsem si na koních začal všímat i jiných věcí, které jsem předtím jako většina majitelů, jezdců neřešil a nebo jsem je neviděl. 

Začal jsem například řešit rozdílnou délku kroku nebo asymetrické osvalení a primárně jsem se ptal našich podkovářů, protože první co jsem viděl byla tvarově rozdílná kopyta a napadlo mě jestli problém není třeba zde. Bohužel však podkováři, které jsme v průběhu let využívali, na otázku proč je na tom kopytě tamto nebo dělají ono nebo jestli nejde udělat tamto atp. nebyli ochotní komunikovat. 

Ptal jsem se stejně jako dělá část majitelů, která se zajímá, ale bohužel jsem se nesetkal s nikým kdo by mi odpověděl něco co by mělo logický smysl a většinou to bylo postaveno na tom, že to dělají roky takto, ale mě taková odpověď nestačila, já jsem tomu chtěl rozumět a zdůvodnit si například zmíněnou asymetrii pohybu svého koně. 

Jednoho dne jsem se rozhodl, že se nakonec přihlásím do Podkovářské školy s.r.o. k panu Vinčálkovi. Když se nás na začátku kurzu ptal proč to děláme, tak toto byly mé vnitřní důvody, ale v této době jsem ještě nevěděl jestli se budu chtít profesionálně věnovat podkování koní.

Díky jeho kurzu jsem začal chápat jak to tam “dole” na končetině funguje, co je a co není reálné a začaly se konečně dostavovat odpovědi na otázku proč a také jsem zase začal vidět to co jsem dříve neviděl. 

V kurzu jsem také potkal nové kamarády, kolegy a lidi různých profesí s jiným smýšlením a přístupem k tomuto řemeslu. 

Podkování by mělo být jako každé jiné řemeslo funkční, ale také by mělo dobře vypadat. 

Stále mě baví a motivuje, když se stav pacienta zlepší a majitel(ka) občas i se slzami dává najevo radost z úlevy svého čtyřnohého parťáka.